KLASICI – online knižnica

zdroj: http://eurabia.cz/Articles/2880-mohamed-genius-psychoteroru-cast-i-.aspx

Kdo vlastně byl prorok Mohamed a o co mu šlo?

Výsledky jeho úspěšné práce skrze 14. století praxe ukazují, že jeho primárním cílem bylo zformovat vnitřně totálně homogenní a samočistící vojenskou sílu, která bude zcela oddaná a loajální svému idolu a vůdci – k němu samému.

K dosažení tohoto cíle potřeboval nějaký věrohodný a léty ověřený náboženský pramen a tím se mu stal Judaismus a Křesťanství. Hlavním zdrojem inspirace z něhož čerpal svoje „informace od Boha“ byl Judaismus. Židovský Jahve mu zaimponoval svou absolutní mocí a také tím, že se dal velmi snadno zneužít jako legitimní záminka k válce proti všem, kdo ho neuctívají, což byla v jeho době v podstatě celá společnost.

Relativní výjimkou byli židé, kteří sice „Jediného pravého Boha“ uctívali, jenže měli oproti Mohamedovi daleko původnější verzi Nejvyššího, což bylo Mohamedovi trnem v oku a motivem k tomu, aby v rámci možností židy smetl z povrchu světa. Nemohl totiž tolerovat existenci původního a staršího kultu, který by už svou pouhou existencí obnažoval milého Mohameda jako lháře, lžiproroka a plagiátora.

Ze všech monoteistických náboženství je především islám postaven na tom, že agrese proti nevěřícím je legitimním aktem bránícím zájmy jediného pravého Boha a nikoli aktem nabytí moci a bohatství za pomoci války. Kdo měl, či ještě dnes má jiný názor, uráží „Boha“ a musí - pro slávu Alláhovu - zemřít .

Mohamedovými současníky byli nábožensky tolerantní lidé - řečeno slovy monoteistů pohané - a vynález jediného žárlivého Boha v jeho prezentaci byl skvělou záminkou k válečné expanzi proti celému okolnímu světu, který si s nějakým jediným pravým Bohem vůbec nelámal hlavu.

Pro někoho, kdo toužil po bezbřehé moci a výhodách z ní plynoucích nebylo nic snazšího, než použít vhodně modifikovanou ideu židovského Božstva k tomu, aby osočil všechny ty, kdo odmítali jeho verzi „Boha“ z absolutně trestuhodné nepravosti a špatnosti. Za pomoci několika pro výstrahu vyvražděných a zotročených „pohanských“ vesnic a měst pak získal hrozivou autoritu i ekonomický potenciál, kterým se odměnil všem loajálním bojovníkům pravého „Boha“. Těmito prvotními akty války proti nevěřícím poskytl všem svým věrným i váhajícím zaslíbení ve spoluúčasti na zdroji trvalého bohatnutí, protože nevěřící byli úplně všude vůkol a těm, kdo proti nim bojovali – za Alláha – se odměňoval už samotnou válečnou kořistí. Kořistí, kterou pro slávu Alláhovu a Prorokovu získali ve spravedlivém legitimním boji proti odporným veskrze špatným, smrt si zaslouživším nevěřícím...

I když pozor, Alláh je slitovný a milosrdný, takže některé nevěřící – zvláště pak ženy - čekalo namísto smrti pouhé otroctví (sexuálního rázu), což bylo od Alláha a jeho Proroka jistě velice hezké a ohleduplné.

Viz několik dokumentačních citátů z Prorokova díla.

Súra 2:187 (str.465) "Zabíjejte je všude, kde je dostihnete a vyžeňte je z míst, odkud oni vás vyhnali, vždyť svádění od víry je horší než zabití."

Súra 2:189 (str. 465) "A bojujte proti nim, dokud nebude konec svádění od víry a dokud nebude všechno náboženství patřit Bohu."

Súra 4: 59 (str.528) "Věru ty, kdož neuvěřili v Naše znamení, My v ohni sežehneme, a kdykoliv vyschnou kůže jejich, vyměníme je za jiné, aby tak trestu okusili. A Bůh zajisté je mocný a moudrý."

Súra 4: 91 (str.532) "Neberte si mezi nimi přátele, dokud se nevystěhují na stezku Boží! A jestliže se obrátí zády, pak je chyťte a zabte, kdekoliv je naleznete!"

Súra 4: 93 (str.532) "Kdykoliv se pokusí vás svést k odpadnutí, budou odraženi. A jestliže se nebudou držet stranou od vás a nevzdají se vám na milost a nesloží své ruce, tedy je chyťte a zabte, kdekoliv je naleznete! A nad těmito vám dáváme pravomoc zřetelnou.".

Aby si „Prorok“ zajistil oddanost i bázlivou loajalitu svých stoupenců, současných i budoucích, sám sebe povýšil na post nejvyššího Božího posla a zástupce až na věky věků.

Sám sebe situoval do role vzoru ctností a všechny potenciální kritiky a oponenty nechal ve jménu trvalého zachování nezpochybnitelné úcty vůči své božské jsoucnosti pozabíjet. Principiálně je tento mechanizmus primitivně jednoduchý, všichni lidé ve sféře jeho vlivu dostali možnost výběru – buďto se skloní před „Božím poslem a Prorokem“ a nebo budou „spravedlivě“ pobiti, či v lepším případě takticky zotročeni a poníženi do rolí méněcenných dhimmi.

Samozřejmě se našlo dost naivních hlupáků, kteří nedokázali pochopit a ocenit Mohamedovu božskou kvalitu a výlučnost, a tak se jim stalo, že byli „milostivě a slitovně“ popraveni. Všichni další potenciální váhající ignoranti a hlupáci, neschopní vidět tak zjevnou a jasnou věc, jako fakt, že Mohamed je opravdu Božím poslem, náhle prozřeli a byli osvíceni poznáním, že Mohamed je opravdu tím Božím mužem a odměnou za toto osvícení se jim dostalo ještě slitovnější a milosrdnější tolerance od Proroka Alláhova, který jim ve své velikosti dovolil žít. Tento jednoduchý princip hrozby smrti za nevíru se ukázal být velmi efektivním a stal se (až do dneška i budoucna na ty nejtemnější věky) základním pilířem Mohamedovy „slitovné a milosrdné“ věrouky.

Lidé postižení touto formou „milosrdenství“, se často ocitli před dilematem – buďto připustit, že toto milosrdenství a slitování Alláhovo je strašlivým bludem a nesmyslem. A to už ze samotného principu vydírání pohrůžkou smrti za nevíru, což ovšem znamenalo a ve světě islámu stále znamená odsoudit se k smrti. Případně mlčet a být zhnusen sám sebou za své pokrytectví tolerující takový krvavý hnus, jakým Mohamed otravoval duše svých následníků.

Protože většina lidí dala přednost životu a také nedokázala žít ve zhnusení sebou samými následkem toho, že vědomě přitakávají a opěvují zlo, tak museli – ve jménu přežití i „duševního zdraví“ - zaujmout postoj, který jim dal - a dává i dnes - možnost zachovat si sebeúctu i život.

Ve jménu toho tedy sami začali „Božího Proroka“ respektovat a opěvovat jako někoho opravdu Bohem pověřeného a poslaného. Když už člověk čelí akutní hrozbě smrti a chce přeci jen zůstat na živu a také zachovat při životě a svobodě své blízké, tak chtě nechtě musí nastolit takový stav vědomí, aby sám před sebou zůstal eticky a morálně věrohodným. Ve jménu tohoto morálního sebeočištění, tedy toho, kdo ho hrozbou smrtí vydírá, - tj. Mohameda - sám začne chválit, opěvovat, glorifikovat a milovat...

Určitou obdobou této uctivě bázlivé psychózy jsou časté citové vazby mezi unesenými a únosci. Oběti únosů, totiž následkem extrémního stresu, hrůzy ze smrti a závislosti na libovůli únosce ve zvláštním hnutí mysli začnou svého tyrana milovat a vzniknuvší citová vazba pak mimo jiné samotného tyrana nutí k tomu aby svoji budoucí oběť ušetřil.

Mohamedův vztah k jeho pod pohrůžkou smrti na islám konvertovaným ovečkám byl od počátku jeho vyděračského teroru modulován obdobně. Kam přišel se svojí novou, krví nevěřících prolitou a posvěcenou vírou, tak tam se skrze strach ze smrti - jež je osudem nevěřících: Súra 8:57 (str. 489) "Nejhoršími tvory před Bohem jsou ti, kdo byli zatvrzele nevěřící a stále ještě nevěří." - stal milovaným a opěvovaným „Božím prorokem“.

Mohamed se tedy v této atmosféře volby – přitakej nebo zemři - stal někým vychvalovaným a zbožňovaným, a jeho často nechtění ctitelé se tímto způsobem „z nouze ctnosti“ vyhnuli, jak trestu smrti za bezbožnost, tak i vědomému vnitřnímu morálnímu pokoření za to, že uctívají, zbožňují a následují amorálního lháře, lžiproroka a zlosyna...

Nejspolehlivějším způsobem, jak tomuto morálnímu sebe zahanbení či případnému trestu za bezbožnost předejít, bylo přijmout Mohameda jako někoho opravdu Božského a pak ho jako někoho božského nadále vší silou preferovat.

A vskutku nemůže být pochyb o tom, že osobní zkušenost s pohledem na uťaté hlavy bezvěrců a pochybovačů o Mohamedově božském poslání, které se kutálely v prachu před těmi méně chápavými, byla zárukou velmi náhlých prozření o tom, že Mohamed je opravdu Božím mužem hodným následování.

V této ultimativní atmosféře trestu smrti za nevíru v „Proroka“ byla zformována mentalita muslimů, dostali se do spárů nestydatého zlosyna, který získával autoritu „Božího posla“ za pomoci vraždění oponentů, a výsledným efektem jeho úsilí je do absurdna dovedený kult osobnosti a ideologie svaté války povýšená na náboženství. „Náboženství“, které po vzoru svého duchovního otce používá stejně hanebnou strategii k sebeprosazení jako on sám. Je to strategie vraždění, teroru a zastrašování.

Po Mohamedově smrti si jeho nohsledi spočítali, že následováním a rozvíjením jeho odkazu se v jejich pohanském světě sami stanou jeho posmrtnou výkonnou mocí i se všemi mocensko ekonomickými výhodami z toho plynoucími. Touto cestou se islám i bez Mohameda stal prosperujícím kultem, který jeho zastáncům a praktikantům přinášel rostoucí moc a bohatství, stačilo se porozhlédnout kamkoli mimo doménu vlády islámu a „posvátný důvod“ k další válečné expanzi proti nevěřícím byl k dispozici.

Dominantním aspektem islámu a jeho vlivu na mentalitu jeho stoupenců je velmi specifické duševní rozpoložení lidí, kteří ho praktikují. Islám vyrostl a přežil skrze všudypřítomný aspekt masově aplikovaného psychoteroru, jehož pointou byla hrozba smrtí za nepraktikování pravé víry a žádoucího životního stylu, který si žádala. Následkem tohoto všudypřítomného tlaku vykonávaném věřícími na sobě samých navzájem a úzkostlivě se vzájemně střežících i motivujících k maximální zbožné loajalitě k Alláhovi a jeho Prorokovi, vznikla v podstatě masová náboženská hysterie, ba přímo davová psychóza.

Jejím průvodním jevem je v podstatě obsesivní snaha věřících o praktikování maximální možné a všem na odiv dávané zbožnosti, která v atmosféře pravého islámu věřícímu poskytne elementární společenskou prestiž a učiní ho bezpečným před neblahým osudem všech těch, kteří islám praktikují nepřesvědčivě a nevěrohodně. Terči krutě oprávněné Boží pomsty jsou ti příliš vstřícní, tolerantní a přátelští k nevěřícím. Osudem takových musí být smrt a věčné zatracení.

Výsledným produktem tohoto vynuceného kolektivního úsilí o transparentně pravou zbožnost je i do značné míry kolektivní mentalita, která formuje v podstatě duševně uniformní jedince. Jejich psychická integrita a sebepřijetí je odvislé od toho, do jaké míry praktikují náboženskou filosofii kolektivu, jehož jsou součástí. Mohamedem nastolená a vykovaná Muslimská mentalita je zjednodušeně řečeno produktem soustředěného tlaku komunity, oslabujícího osobnost jedince ve prospěch stáda. Výsledkem tohoto permanentního společenského tlaku je to, že muslim (v plném významu tohoto slova tj. rigidní muslim) vnímá sám sebe spíše zvenčí, vidí sám sebe očima své komunity a jeho sebeúcta se odvíjí od toho, jestli jedná tak, aby své komunitě zaimponoval, zaimponuje-li svým souvěrcům, zaimponuje i sobě samému. Jeho životní „seberealizační“ úsilí je podřízeno tomuto cíli: podřídit se a vyhovět zájmům a ideálům jeho komunity. Jeho samostatná individualita je nicotná a nežádoucí. Jeho osobnost bude uznána jako plnohodnotná pouze v případě, že plně přijme za vlastní životní styl předložený Alláhovým Prorokem a bez výhrad podřídí celou svoji existenci loajalitě k cílům islámu.

Takový člověk vyrůstá ve vědomí vlastní malosti a bezvýznamnosti, sám o sobě není (a nesmí být) nikým a ničím, a jediná cesta jak dosáhnout velikosti je stát se až na smrt oddaným stoupencem Alláhovým. Alláh je totiž velký (a ještě větší než největší) a výhradně uznáním velkého Alláha a jeho Proroka se jinak nicotný člověk stane někým větším a významnějším. Prázdnota a bezcenná nicota jeho zneuctěně zotročeného bytí - protože muslim není na rozdíl od křesťana rovnoprávným přítelem, ale nicotným sluhou božím - má být přitakáním islámu „nádherně a vznešeně“ vykompenzována příslušností k někomu tak velkému a úctyhodnému jako je Alláh-Mohamed-islám. Nicméně produktem tohoto „duchovního mechanismu“ je „velká prázdná díra“ v sebevědomí muslima.

Muslimská duše zneuctěná a znehodnocená sama před sebou, věčně samolibě nespokojeným Alláhem se dostává do závratné inflační spirály „servilní zbožnosti“, která na jednu stranu opájí a na druhou pekelně frustruje, protože náladovému Alláhovi v jeho všemocně pohrdavých rozmarech, není nikdy nic dost dobré...

Jedním z podpůrných zdrojů takto popřeného svébytí a zneuctěné individuality člověka je do značné míry mechanismus tradiční islámské rodiny. Rodina, která až na výjimky programově neuznává právo potomka na volbu životního partnera a vnucuje svým dětem předem dohodnutá manželství docilujíc tak toho, že spolu velmi často musí žít lidé kteří, kdyby měli možnost tak by ani ve snu neuvažovali o manželském svazku. Výsledným produktem této rodinné atmosféry jsou často až k nepříčetnosti frustrovaní manželé, kteří však nemohou ani ve snu opustit onu noční můru vnuceného partnerství a soužití s člověkem, o kterého by sami o sobě z vlastní vůle nikdy nestáli. Jde totiž o rodinnou čest a do značné míry také o život – zvlášť co se týká žen – a toto nepřekonatelné vězení je možno opustit v podstatě jen jako mrtvola. Lidé uvěznění v okovech této společenské nutnosti žijí v bezedné frustraci, protože v hloubi duše, ač se jim to v podstatě vnitřně příčí, tak přeci jen cítí, že tohle nechtěli, nechtěli doživotní partnerství a vnucené sexuální soužití s někým, koho si nevybrali, ale byl jim poskytnut „milujícími rodiči“. Nicméně z tohoto vězení společensky vyžadované a glorifikované „cti“ a nutnosti nemohou nikdy uniknout. Nemohou ani formálně nenávidět systém, který je do těchto šílených podmínek uvěznil (jejich bdělí a pozorní sousedé by jim to pěkně spočítali), a proto svoji frustrovaně žárlivou nenávist věnují těm, kteří mají všechno to, co oni nikdy mít nebudou – všem svobodným lidem, kteří si mohou sami vybrat za životního partnera koho sami chtějí a to zcela bez vlezlé autoritativně souhlasné intervence rodičů a duchovních vůdců.

A co je ještě víc k opravdu vražednému vzteku, ti zatracení západní neznabozi – protože jsou to oni, kdo mají všechny rozkoše a slasti svobodného života, jež jsou muslimům odepřeny - si ještě za pozemského života mohou dopřát a také dopřávají tolik sexu s různými partnery dle vlastní volby, že běžný bohabojný muslim, který se něčeho takového – jestli bude mít zrovna Alláh náladu, u Alláha nikdo neví - dočká až v ráji, musí být zákonitě hluboce až k smrti ukřivděn a uražen takovou hanebnou nespravedlností.

Jediným legálním způsobem, jak vykompenzovat frustraci takového zásadního rozsahu coby vědomě popíraného a vytěsňovaného selhání ve sféře intimně individuální seberealizace člověka je ještě více oddaná služba Alláhovi. Těžce frustrované ego muslima může přelepit bolístku vlastní malosti a životního selhání tím, že svůj malý zbytečný a frustrující život přelepí ještě intenzivněji a opravdověji praktikovanou vírou v Alláha. – To vše s nadějí a perspektivou, že Alláh umožní vyhladit všechny nevěřící i s jejich bezbožně svobodným životním stylem a upřímně věřící a praktikující muslim (obdobně jako leckterý křesťan), už nebude bolestivě konfrontován s tím, že někteří lidé si užívají radostí a slastí intimního života zcela bez omezení jakoukoli zevní autoritou a vydáni na pospas pouze vlastní morální volbě.

Mohl by se teoreticky rozhodnout sám a svobodně, jenže to není možné, on nemyslí sám za sebe, on je spíše „myšlen“ tím jak uvažuje jeho komunita. Jeho ego je úplně jiné než ego „zápaďana“. Zápaďan uvažuje – nebo alespoň prozatím má našlápnuto k ničím necenzurované individuální volbě - víc sám za sebe a ze sebe, muslim toto nezná, muslim je více uvažován kolektivní autoritou jeho komunity, která v podstatě vymazala jeho samostatné sebevědomí - svébytí, a nahradila jeho „já“ sebou samou coby principem, který je nadřazen bezcennému jedinci.

Dalším aspektem této mentální atmosféry je i nápadná infantilita „muslimstva“ - nejsou schopni samostatného jednání, ke všemu potřebují autoritativní souhlas, jemuž se mohou podřídit a následně si dopřát fantazijní pochvalu za to, jak jsou poslušní a loajální vyšší –Alláhově - moci v pozadí.

„Roztomile“ trapná hrdost muslimů na jejich příslušnost k islámu projevovaná na západě je podmíněna infantilní pýchou dětí chválených a vyzdvihovaných za to, že se hlásí k Prorokovi a v naivně dětinské setrvačnosti předpokládajících, že jejich „muslimství“ je něčím zajímavé a úctyhodné.

Muslimova osobnost se v této společenské atmosféře nemůže realizovat autenticky taková, jaká je zevnitř sama sebe, svébytně svobodně a nezávisle na ostatních. Muslim je pod stálým dozorem, zevním a vnitřním, hlídá sám sebe očima svých souvěrců, a proto v podstatě ani netuší, že svobodná nezávislá seberealizace a existence je možná, on nepatří sám sobě, jeho život nepatří jemu, on patří svým souvěrcům a víře. Výsledným produktem tohoto vyvlastnění sebe sama zevní kolektivní autoritou je vskutku hluboce frustrovaná bytost a úměrně své frustraci destruktivně naladěná. Tato bytost může svoje existenciální „sebezhnusení“ vyřešit v rámci svojí víry pro všechny příkladným „skutečně velmi povznášejícím a pozitivním způsobem“. Může se explozivně teatrálně (za pomoci trhaviny) obětovat ve jménu Proroka a Alláha a tímto aktem se její frustrované, pokořené a nesmyslné (nesmyslné, protože sobě samému odcizené a psychoticky disociované náboženským bludem) bytí přetransformuje na něco „opravdu hodnotného“ – to jest v bázeň nevěřících, a jejich mentálnímu natrávení ve prospěch islámu, kterému není radno vzdorovat. Ti, kdo mu vzdorují, totiž předčasně umírají. To platí i pro muslimy coby mimoděčné, ale také velice užitečné oběti „explozivně příkladné loajality k Alláhovi“. Jejich úmrtí totiž informují ty méně zapálené a vlažné věřící o tom, co čeká všechny ty, kdož nejsou dostatečně oddanými služebníky Alláhovými, a sekundárně přilévají žádoucího motivačního oleje do plamenů jejich zbožné hysterie.

Islám ve své ryzí podobě, to není nic jiného než hysterická zbožnost, vynucená staletími povědomí o tom, že milosrdný a slitovný Alláh nemá žádné pochopení pro ty, kdo mu nejsou dostatečně zřetelně loajální. Takoví lidé umírají předčasnou - velmi krutou smrtí - a to z rukou těch, kdo loajalitu vůči Alláhovi mají a jeho zájmy – smrt nevěřícím - prosazují s opravdovým nadšením a zadostiučiněním.

V této společenské atmosféře tedy zákonitě dochází k „závodům ve zbožnosti“, nic nemá takovou cenu jako přesvědčivá víra v Alláha a účastníci této víry v soutěži „kdo bude zbožnější“, sami sebe popohánějí v úsilí neprohrát a nebýt odhalen a pokořen jako někdo, kdo společensky totálně selhal. Navíc takové selhání zavání trestem smrti podle práva šaría, takže než odsoudit k smrti sebe sama či vlastní rodinu, je daleko lepší pořádně si ohlídat sousedy a na jejich případnou ochablost v morálním nasazení ve sféře oddanosti Alláhovi, je v dobré vůli upozornit. Sousedi ovšem mají stejně dobrou vůli s ostatními sousedy, takže všichni se navzájem hlídají, a ve jménu zachování života sebe samých, rodinné cti a společenské prestiže neváhají zabít ty rodinné příslušníky, kteří ohrožují společenskou prestiž (v rámci komunity), potažmo bezpečí celé rodiny.

Kolik procent muslimů na západě i ve světě islámu by se rádo osvobodilo z tohoto kolektivního šílenství? Navenek, mezi svými opravdu neradi, ale soukromně by to nejspíše udělali přeci jen velmi rádi, nicméně v totalitní atmosféře permanentního sousedského dozoru a vědomí, že - „sousedi i příbuzní nás hlídají a my je pro jistotu taky hlídáme, na tu jejich svobodu radši ani nepomyslíme, známe přece, co se stává těm, kteří konvertovali ke křesťanství či se zřekli islámu – budou ve jménu přežití pokračovat v tom, co už mají zažité, protože sami velmi dobře vědí a vidí, že západ je před Alláhem a Mohamedem a jejich šaríou neochrání, stejně tak jako před Alláhem a Mohamedem čím dál zřetelněji není schopen ochránit sám sebe. Nedokázal se ochránit před Hitlerem (nebýt „Ivana“, byl by ztracen) a prozatím (?) se islámské totalitě, ještě horší než byl fašismus či komunismus, nedokáže bránit i nadále. Takže proč vzhlížet k něčemu tak bezpáteřnímu a respektovat to, když to má tak zjevnou a dlouhodobou zálibu v „kulturní autodestrukci“? Proč by i ti duchem západu již nahlodaní muslimové opouštěli krvavou náruč islámu, když vidí, že je na vítězném pochodu a všechny potenciální konvertity a odpadlíky čeká v nedaleké budoucnosti smrt?

Možná by v hloubi duše sami dali vale Alláhovi a jeho „Prorokovi“, ale i ti pochybující nejsou tak zoufalí a hloupí na to, aby se na krátký čas osvobodili jen proto, aby zanedlouho zemřeli za selhání ve víře. Už ani v bývalé baště svobody – západní civilizaci - nemají kam před islámem a jeho vražedným terorem uniknout. Západ těmto potenciálním odpadlíkům nedává téměř žádnou naději, že pokud zvolí svobodu, tak se jich zastane a bude chránit před jejich bývalými souvěrci jejichž povinností je, je zabíjet.

Západ jim a s nimi i sobě samému nepomůže, protože ztučněl, zpychl a zlhostejněl.

Navíc se má, obdobně jako Al Capone až příliš krátkozrace rád na to, aby přijal bolestivou avšak nezbytnou léčbu, a zbavil se jednou provždy smrtelně nebezpečné nákazy „Islámofilidy“.

Západ si na vlastní hrudi usadil islámského trojského koně, a i když už (snad?) tuší, že se nejedná o dar, ale o zbraň, tak ve svém tradičním, (Chamberlain vs. Hitler) naivně zdvořilém gentlemanském idiotismu namlouvá sám sobě, že ony jasné a zřetelné nástroje války, které z něho čouhají na všechny strany, jsou jen jakýmsi neškodným folklórním či rituálním náčiním...