KLASICI – online knižnica

Psychologická architektura tradiční židovské, křesťanské a zvláště pak muslimské zbožnosti.

Pokud se důkladněji a upřímně zaměříme na tradiční formu praktikovaní židokřesťanské zbožnosti, tak nám nejspíše neunikne jeden velmi výrazný rys, který tato zbožnost má.

Jedná se o to, že člověk praktikováním této zbožnosti získává jaksi mimoděk lepší pocit i mínění o sobě samém, protože jeho víra a zbožná úcta projevovaná Bohu jako nejvyššímu dobru zpětně morálně a existenciálně povyšuje i zkvalitňuje tohoto věřícího člověka.

Tento vztah mezi věřícím člověkem a Bohem obnažuje mimo jiné i pozoruhodný postoj věřícího vůči objektu svého zbožňování – člověk Boha uctívá, chválí ho, a mnohdy mu cíleně až nepokrytě lichotí. Následně je věřící tímto manifestním aktem oddanosti a loajality vůči Bohu zvláštním (a také podezřelým) způsobem sám polichocen, a byť se mu od Boha nedostává za jeho zbožnost žádného objektivního ocenění či reakce – tak je člověk svým rituálem víry a motlitby sám před sebou téměř mimoděk zkrášlen, pozdvižen a glorifikován.

V podstatě je totiž téměř pravidlem, že věřící člověk navyšuje pocit vlastní existenciální hodnoty – sebeúcty praktikováním víry v Boha, ovšem s tím, že jeho idea Boha je vystavěna tak, aby mu její praktikování přinášelo maximální morálně sebe-glorifikující zadostiučinění.

Ve jménu docílení žádoucího psychologického efektu z praktikování víry a zbožnosti je tedy Bůh, respektive idea Boha, koncipována tak, aby si věřící člověk mohl svými projevy pokorné a zbožné úcty - vůči tomuto ideálu bezbřehého absolutního dobra lásky a spravedlnosti - zlepšovat pocit ze sebe samého, potažmo lze praktikováním spolu účastné víry na tom nejlepším co jest, kompenzovat svůj případný existenciálně seberealizační neúspěch.

Tradiční forma projevů zbožné úcty vůči Nejvyššímu je obecně postavena na účelovém předsudku, který jaksi automaticky a samozřejmě předpokládá, že Bůh je tak lidsky malý, ješitný a bezmezně narcistní, že má o toto „zištně zbožné poklonkování“ zájem.

Navíc má být ještě polichocen projevy zbožné úcty věřícího, který však svým „skládáním holdu Bohu“ dělá dobře především sám sobě a to tím, že vychvalováním a vynášením skvělosti i všemocnosti Boha až do nebes vylepšuje svůj hodnotový status ve smyslu intenzifikace Boží skvělosti, která se touto cestou stává i skvělostí samotného věřícího.

Takto praktikovanou vírou dochází i k tomu, že věřící mimoděčně Boha spíše degraduje do role jakési intrapsychické modly, která pokorně a poslušně poskytuje duchovní útěchu i zadostiučinění právě tím, že se nechá „uctívat“ a opěvovat. Věřící pak čerpá existenciální zadostiučinění na základě nevědomého psychomasturbačního obcování s touto pseudo božskou psychickou modlou. Modlou, která na rozdíl od živého Boha (který je však u tohoto typu věřícího skutečně mrtev) nemá jiné nároky na věřícího než glorifikovat a obhajovat jeho povrchní náboženský narcismus. Avšak ten je zde hájený a opancéřovaný nenapadnutelnou ideou Boha, takže není možné o tomto způsobu víry jakkoli pochybovat či přemítat, jedná se totiž o skvělého a bezúhonného Boha a ten sám jako terč uctívání vylučuje jakoukoli úchylku v praktikování zbožnosti určené jemu samému.

Stejně tak je vyloučeno její potenciální zvrhnutí se v něco až deviantního a neblahého - vždyť uctívám Boha, takže není možné při aktu uctívání dělat něco špatného a už vůbec není špatné – u muslimů - zabít nevěřícího, který Boha uráží tím, že ho neuctívá.

K této formě zbožné deviace zákonitě dochází u muslimských radikálů, jejichž „Bůh“ se stal právě takovou narcistickou sebestřednou, sebe obdivující intrapsychickou modlou, která káže zabít všechny, kteří ji neuznávají a neopěvují, potažmo v ni nevěří.

V pozadí této zbožně vražedné deviace spočívá specifický mentální scénář založený na tom, že věřící je k zabíjení nevěřících motivován představou Boha coby do sebe zahleděného narcise, krutě zraňovaného a uráženého nevírou nevěřících, tato urážka pak může být smyta jedině jejich smrtí, což Bohu v tomto pojetí způsobí velkou úlevu a rozkoš a stejně tak jejich smrt způsobí obdobné potěšení a zadostiučinění těm, kteří je v zájmu „milosrdného“ a slitovného Boha trpícího nevírou nevěřících zabijí.

Bůh a víra v Boha ve výše uvedeném pojetí vypovídá mnohé o tom, že idea Boha postupem času zdegenerovala v určitou formu psycho erotogenního nástroje, který slouží k tomu, aby si praktikující věřící za pomoci předem určeného hodnotového žebříčku pojištěného autoritou Nejvyššího navozoval pocit opravdu hodnotného morálního způsobu existování.

Zajímavý je především již výše uvedený předpoklad věřícího, že Bůh očekává a vítá projevy jeho zbožné úcty a pokory, což celkově vzato působí poněkud divně. Bůh zde totiž vystupuje jako žárlivý narcis propadlý vlastnímu kouzlu a pod hrozbou věčného zatracení nutící všechny vůkol, aby mu prostě a jednoduše bezprecedentně servilně poklonkovali, což na druhou stranu spontánní autentickou úctu tak nějak vylučuje. Věřící ovšem tuto nepříjemnou myšlenku zdaleka obejde, protože kdyby na Boha a jeho domnělé nároky na uctívání pomýšlel kriticky, tak už by ze své zbožnosti a víry nemohl mít tak dobrý pocit jaký má, když Boha nechá nekriticky být narcisem.

Nicméně, zbožně a zištně servilní člověk v podstatě tradičně nemá zájem o kritickou a upřímnou sebezpytující analýzu vlastních pohnutek k víře a způsobu víry v Boha. Je to podmíněno tím, že ve jménu pyšně slastného opojení vlastní vírou a morální bezúhonností, jíž je jeho víra samozřejmým garantem, prostě nemůže zpochybnit ideu, na které kompletně stojí a závisí sebeúcta jeho zbožně pyšného ega, které Boha zneužívá coby podpůrný pilíř své kvality a hodnoty. Ve jménu tohoto zisku „zbožné sebeúcty“ je i Bůh věřících a jimi prosazovanou a schválenou věroukou účelově prezentován jako někdo, kdo si projevy úcty vyžaduje.

Tento výchozí nárok Boha má původ v biblickém desateru a jeho základním rysem je jeho přikázání, aby byl jediným uctívaným Bohem a aby ti, kdo ho následují, naprosto a zcela opustili pohanský zvyk uctívání model a cele se věnovali výhradně jemu.

Hospodin ale nechtěl převedení tradiční pohanské autoglorifikující zbožnosti z pohanských model na sebe – Hospodin chtěl jiný typ vztahu než pohanské „anální horolezectví“, sice věnované „jemu“ ale stále až do morku kostí pohanské a modlářské. Pohanské svou naivní interpretací Nejvyššího jako narcise žádajícího rituální uctívání. Hospodin nechtěl Bohoslužby a rituály, Hospodin chtěl seberealizaci, a to seberealizaci v té míře, v jaké ji na sobě samém celkem strašidelně až děsivě demonstroval - Mojžíš, když se na Sinaji proměnil v zářícího - Elohima. Obdobně i Ježíš demonstroval to samé na sobě, když se proměnil na hoře Tábor.

(O tomto fenoménu bude pojednáno později na jiném místě. V této v podstatě děsivé zkušenosti proměny člověka v zářícího spočíval i kámen úrazu pro kněžské zprostředkovatele vůle Boží prostému lidu – Mojžíšova filozofie i duchovní kultura byla tak cizí a vzdálená, že kněžím se z ní podařilo extrahovat jen výše definovanou ideu monoteizmu, která však není zdaleka tím, co bylo zamýšleno)

Člověk je přeci především obrazem božím a Hospodin tudíž od člověka chce, aby ho zobrazoval co nejvěrněji – aby mu jinými slovy dopřál seberealizaci, což ovšem židé nedokázali a zůstali v uvězněni v tenatech pohanství a pohanské náboženské praxi, která jakkoli je zevně orientována na výhradní uctívání Hospodina a neuctívání obrazů a model, tak svou psychologickou strukturou je stále pohanská. Je pohanská právě tím, že zevní dřevěné, kamenné či kovové modly nahradila intrapsychickou modlou, nahradila Boha vírou v Boha a Bohem se jí stala sama zbožnost.

Tento modus víry a náboženské praxe přijalo za vlastní i křesťanství a obzvláště islám a jakkoli se oba proudy tváří, že následují jediného pravého Boha, tak ve skutečnosti je jejich vztah k Nejvyššímu až do morku kostí hluboce pohanského charakteru. Je to proto, že jejich představa Boha je plně podřízena egoisticky narcistním potřebám lidského Já. A idea Boha v tomto pojetí podřízeném „duchovně masturbujícímu Egu“ je nutně zdegradovaná na lacinou, avšak všemi manipulátory lidstva velmi vítanou a využívanou intrapsychickou modlu. Modlu, jejíž ritualizované uctívání poskytuje jejím ctitelům potěšení a sebe glorifikující zadostiučinění z praktikování víry v „Pravého a jediného Boha.“

Boha potěšeného vírou věřícího a věřícího potěšeného tím, jak svou oddanou vírou potěšil Boha.

Tento způsob praktikování víry působí celkem roztomile - zbožný člověk se pokorně pomodlí a pochválí Boha za jeho láskyplnou dobrotu a všeobecnou skvělost, Bohu bude dobře a zbožnému věřícímu bude taky dobře, protože udělal Bohu dobře a ten jsa potěšen, ba hluboce polichocen manifestem víry věřícího (jak si věřící představuje) na tohoto věřícího shlíží daleko pozitivněji a blahosklonněji, má ho rád a odmění ho v ráji, učinivše ho součástí své velikosti.

To je u většiny věřících tak oblíbená a k praktikování „sebezlepšující“ zbožnosti motivující perspektiva, že si Boha nemohou vynachválit a mají spolu opravdu skvělý oboustranně uspokojivý vztah.

Avšak pokud je věřícím muslim, (opravdu důsledně věřícím, tak jak mu to káže korán), tak svého Boha nemůže a nesmí trápit tím, že bude tolerovat nevěřící, kteří jeho Bohu vůbec nedělají dobře, ale naopak ho urážejí svou nevírou. Bohu je z toho špatně a pokud je špatně Bohu, tak je špatně i onomu muslimovi, takže mu nezbývá, (pokud je opravdovým muslimem), než tento špatný stav napravit a nevěřící zabíjet, aby Boha a sebe s ním netýral svou nevírou, protože jen tak jim oběma – Bohu i hluboce a oddaně zbožnému muslimovi – bude zase dobře … Allah Akbar…Smrt nevěřícím…

Zde vyvěrá otázka, komu dá muslim přednost. Jeho víra mu přímo ukládá zabíjet nevěřící všude, kde je potká, takže nemá mnoho možností na výběr. V podstatě žádnou.

V zásadě záleží na tom, dá li přednost Bohu a nikoli vražedné zbožnosti, stále však záleží na tom, jakou ideu Boha nosí v hlavě, je-li jeho „intrapsychický Bůh“ narcisem v takové podobě, jak ho představil muslimům Mohamed, tak musí zabíjet – s potěšením a zadostiučiněním, protože tím potěší Boha, (modlu ve své modlářské pohanské hlavě), je-li jeho idea Boha vyšší, tak se vraždění nevěřících vyhne, stále však v pozadí dřímá zlovolný příkaz koránu - zabíjejte nevěřící. A to může milého muslima morálně degradovat před sebou samým coby málo oddaného věřícího.

Většina muslimských teroristů zabíjí právě z těchto důvodů, budou-li tolerovat nevěřící, bude jim odepřena i sebeobdivná slast z praktikování pravé nekompromisní zbožnosti – pravého Islámu – takže ve jménu navození sebeobdivné slasti z vlastní zbožnosti musejí chtě nechtě zabíjet.

Naskýtá se zde další otázka – vážně je Bůh tak malý a lidsky ješitný, ba narcistní, že by ho mohla něčí nevíra potažmo nezájem urážet? A nebo je to tak, že Bůh je v islámu opravdu ponížen do podoby skutečné smrtonosné ďábelské intrapsychické modly, která se opájí sama sebou a pod pohrůžkou smrti strhává ke svému uctívání mnohé nevědomé duše, které věří tomu, že následují Nejvyššího, ale ve skutečnosti ho ponižují a degradují do role narcistického tyranského ďábla opojeného sebou samým a pod pohrůžkou smrti si vynucujícího respekt a uctívání?

Jakkoli lze judaismus či křesťanství podezírat z určité formy nevědomého a neúmyslného modlářství, tak alespoň nikde nekáže doslova: Zabíjejte nevěřící všude kde je potkáte, zatímco islám ano. Bůh jako idea zosobněného dobra je tak islámem doslova bestiálně znehodnocen a degradován.

Na základě tohoto poznání lze uvažovat o Mohamedovi jako o falešném prorokovi, coby zakladateli a šiřiteli falešného pokřiveného, avšak masově rozšířeného „náboženství“, před kterým nás varuje biblické Zjevení svatého Jana Theologa a další prameny. A to proto, že islám je již ze samotné své struktury tou nejhorší a nejsmrtonosnější formou pohanství. Pohanství upřednostňujícího intrapsychické do sebe zahleděné modlářství před tím, o co v životě člověka jde ze všeho nejvíc – o seberealizaci Boha, nikoli o lacinou pokryteckou sebe obdivující a sebe opájející zbožnost.

Problém tohoto deviantního náboženského postoje spočívá v primitivní alibistické projekci ideje Boha do takové formy, aby její uctívání zpětně působilo maximální zadostiučinění věřícímu.

Věřící je zde v situaci, kdy dělá vše, co je v jeho silách, aby svou vírou vyhověl a uspokojil nároky Boha, ale v podstatě programově si Boha ve své vnitřní vizi vykresluje tak, aby službou jemu posloužil především osobní potřebě „mít dobrý pocit ze své zbožné existence“, takže schematicky řečeno: je psáno ve svaté knize, že Bůh chce intenzivní oddanou a pokornou motlitbu, jako základ vztahu mezi ním a věřícím. Věřící tedy Bohu tuto motlitbu poskytne a následně má po této motlitbě lepší pocit, protože udělal něco apriorně správného, vyhověl Bohu – v jeho představě - ale co na to Bůh? Věřícího pocity a reálné motivace Boha v podstatě nezajímají. Bůh je tu prostě od toho, aby byl uctíván, nic víc nic míň, to je celé. Kdo komu tady vlastně slouží? Věřící Bohu anebo Bůh věřícímu? Co je to za podezřelý vztah?

Obávám se, že je krutou pravdou, že Bůh je některými věřícími nestydatě využíván ba přímo zneužíván k tomu, aby se sami sobě zdáli lepší a hodnotnější, jejich víra a vztah k Bohu (a to především u muslimů) je cele podřízen opájení se skvělostí vlastní zbožnosti. Boha vykreslují těmi nejkrásnějšími „barvami“ - Velký, Všemohoucí, Vševidoucí, Slitovný a po všech stránkách bezprecedentně impozantní atd. - a zpětně jsou sami polichoceni tím, jak skvělého Boha to vlastně uznávají a jak skvělá je tudíž jejich víra. Současně jim vůbec nedochází, jak zoufale pokrytecky klamou sami sebe. Jejich zbožnost neopěvuje Boha, jejich zbožnost opěvuje je samotné a jimi uctívaný „Bůh“ je jen důkazní ikonou a psycho erotogenním nástrojem. Nástrojem s jehož pomocí lze skrze vlastní skvěle a vůči nevěřícím nekompromisně praktikovanou zbožnost mocně zaimponovat sobě samému.

Tato zvrácená, do sebe zamilovaná „zbožnost“ pak stojí v pozadí motivace sebevražedných atentátníků. Jejich sebeobětování je vrcholným aktem této zvrácené zbožnosti, ten, kdo jde na smrt ve jménu Alláha, se doslova zalyká pýchou z toho jak oddaně „slouží“ Bohu.

Pro opravdu „zbožného“ muslima není jiné cesty, jak sám sobě i souvěrcům co nejvíce zaimponovat než se obětovat pro Alláha.

To, že při tomto vrcholném aktu „zbožnosti“ umírají zcela nevinní lidé, vraha nezajímá, on je cele zaujat bezprecedentní opravdovostí své až na smrt jdoucí víry a ve fascinovaně zamilovaném opojení sebou samým coby skutečným Alláhovým mučedníkem ochotně a bezohledně vykoná jeden z nejhorších zločinů, jaký lidstvo zná.

S každým sebevražedným atentátem pak oprýskává Mohamedova fasáda Božího posla a ukazuje se jeho pravá tvář – tvář Falešného proroka.

Mohamed byl člověkem, který vtělil Boha, jeho motivy a nároky vůči lidstvu do forem a schémat zcela podřízených lidskému modelu hodnot – to jest – já (dí v duchu Mohamed a jemu podobní modláři), kdybych byl Bohem, tak bych chtěl, aby mne všichni uctívali a milovali – a Bůh v klasické kněžské (patriarchální) interpretaci (prezentaci) tedy funguje tak, jak si člověk představuje sám sebe na postu Boha – uctívejte mně a milujte mně, protože já sám bych chtěl být bezvýhradně milován a uctíván.

Stejně tak Mohamed podřídil ideu Alláha tomu jak by si sebe sama představoval na postu Boha, Alláh je prostě sebezbožněním Mohamedovým, krajně narcistický, až k vražedné nenávisti zranitelný nevírou a neúctou, a v odpověď na tato krutá zranění působená mu neuctivými nevěřícími bestiálně krutý a smrtící. Mohamedův Bůh není Bohem židů a křesťanů. Alláh je na nebesa povýšeným sebe obrazem Mohamedovy nemocné narcistické duše a proto je fatálním omylem zatím ještě obecně platné a uznávané tvrzení, že Alláh je jen jiným pojmovým označením tradiční – předislámské – židokřesťanské ideje Boha.

Alláh nemá nic společného s Ježíšem nebo Jahvem, Alláh je sám Mohamed v krajní spirituální sebeglorifikaci, a Alláh – Mohamed je démon vraždící z uraženého narcismu, a ti kdo ho uznávají a uctívají jsou ctiteli smrtícího ďábla, nikoli Nejvyššího.